OPETH - The Last Will And Testament
Ja mám pocit, že Švédi sa vrátili až niekam k "Deliverance" a skutočne som nečakal, že ma to bude baviť až takto. Prvé vypočutia prinášajú zvedavosť a radosť; rastie to!
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Upřímně řečeno, čekal jsem to. Dokonce jsem to čekal daleko dříve, neboť můžeme-li dnes konstatovat neustávající objektivní hlad po kvalitních námětech a zároveň renesanci zájmu o téměř thrillerová vyprávění z dávné minulosti, případně ze zcela fantastického prostředí (neoddiskutovatelně nejpozději od Scottova „Gladiátora“), pak mělo být dílo Roberta E. Howarda jedním z prvních na řadě. Známý autor temných fantasy příběhů, právem nazývaný otcem literatury meče a magie, vytvořil pěknou řádku svérázných hrdinů, jejichž osudy by dozajista vydaly na pořádný štos scénářů. Až donedávna byl ovšem jediným z nich (pravda, neumělý pokus o zpodobnění krále „Kulla dobyvatele“ v podání plastického Kevina Sorba z roku 1997 nepočítám), jemuž se podařilo prosadit i na filmová plátna, slavný Conan, kterému vdechl reálné rozměry bývalý rakouský kulturista a současný kalifornský guvernér Arnold Schwarzenegger ve dvou vpravdě kultovních snímcích z osmdesátých let minulého století (slavný „Barbar Conan“ z roku 1982 a jeho o dva roky mladší a o trochu slabší pokračování „Conan ničitel“).
S příchodem Solomona Kanea, čistokrevného puritána s úmysly bělejšími než padlý sníh, jež v temných dobách šestnáctého století bojuje se zlem všeho druhu, se ovšem celá tahle situace v kinech mění. Konečně totiž ožívá další Howardův hrdina a s ním nicméně i otázka, zda na promítacím plátně obstojí stejně jako v temném koutě obývacího pokoje, kde si na řádky s jeho dobrodružstvím posvítíte malou lampičkou.
Kámen úrazu (na rozdíl od již zmíněného „Barbara Conana“, kde v tomto směru neshledávám nedostatků) zřejmě leží v tom, že scénárista a režisér v jedné osobě Michael J. Bassett při své práci nesáhl přímo po některé z povídek, v nichž nám postava charismatického Angličana zůstala dodnes zachována (kupříkladu taková „Křídla ve tmě“ by dozajista posloužila víc než dost), ale vystačil si jen jeho postavou a obecnými charakterovými rysy, jež navíc nechal ve filmu poněkud divoce vykrystalizovat. Jinými slovy tam, kde Howard prostě konstatuje, že Kane je puritán bez bázně a hany a jeho minulost nezkoumá, nastiňuje Bassett jeho původní stinné stránky a teprve někde v půli filmového děje jej (velmi okatě) nechává definitivně prozřít a vydat se na cestu dobra. Nevědomky si tak spoutává ruce, protože zbytek nově zrozeného scénáře už je tím pádem nad slunce jasný – polepšený Kane se vydává zachránit dobro a porazit zlo, ve kterém, jak už to tak bývá, nakonec identifikuje jednu z hlavních postav, nenápadně představenou (přesně v duchu zásad klasické detektivky) hned v úvodu.
A tak zůstává jen filmové řemeslo jako takové, aby zachránilo čest slibně znějícího titulu. Tady ovšem nelze filmařům nic zásadního vytknout, spíše naopak, protože vše odpovídá soudobým požadavkům technické náročnosti a současně potřebné špetce napětí a dramatičnosti, tolik typické právě pro Howardovo dílo. Výborné jsou zejména exteriéry (točilo se převážně v České republice), přesně vykreslující nastíněnou ponurou atmosféru temnotou a čarodějnictvím posedlého konce středověku, výborné jsou i mnohé triky, dodávající celé dějové konstrukci na reálnosti, a výborný je i James Purefoy (Příběh rytíře, Řím), oním očekávaným morálním způsobem naprosto přesvědčivě ztělesňující hlavního hrdinu s rapírem v ruce. Film krom obligátního ukřižování nabídne také dostatečné množství deště, bláta, soubojů, krve a rovněž jakési varianty tradičních zombie (zde se v malé vedlejší roli mihne i Marek Vašut), jež fanouška poctivé fantasy na jakýkoliv způsob nemohou nikdy urazit, ale to se pochopitelně rozumí samosebou.
Vychází mi to tedy tak, že kdyby se autoři dnes již téměř rok starého filmu (světová premiéra proběhla 23. září 2009) dali onou druhou navrhovanou cestou některé z původních předloh, možná by skončili s daleko větším sukcesem. Takhle se každopádně nelze zbavit naznačeného zásadního otazníku, z nějž navíc vyvstává ještě jeden další, a sice zda jde zároveň o poslední dobrodružství anglického puritána na filmovém plátně nebo zda (a kdy) se dočkáme jeho pokračování, případně přímo zfilmování něčeho dalšího z bohaté Howardovy bibliografie. Jejím prostřednictvím totiž mohou filmaři nepochybně stále ještě vynést z rukávu nejedno eso, jen se nesmí nechat svázat stejným scénáristickým „vrabcem v hrsti“ jako v případě původně velice nadějného tématu Solomona Kaneho.
Oživení dalšího z literárních hrdinů legendárního autora R. E. Howarda dává více nadějí, než skutečných zážitků v kině.
6,5 / 10
SOLOMON KANE
[GB, FRA, CZ 2009, 104 min.]
Scénář a režie: Michael J. Bassett
Hudba: Klaus Badelt
Hrají: James Purefoy, Max von Sydow, Pete Postlethwaite, Rachel Hurd-Wood, Alice Krige, Mackenzie Crook, Philip Winchester, Marek Vašut a další
Premiéra v ČR/SR:
24.6. 2010/23.9. 2010
-bez slovního hodnocení-
Ja mám pocit, že Švédi sa vrátili až niekam k "Deliverance" a skutočne som nečakal, že ma to bude baviť až takto. Prvé vypočutia prinášajú zvedavosť a radosť; rastie to!
Aktuální EP ukazuje dvě tváře současně. Zprvu klasický symfonický patos, pak ovšem skladby „200 Years“ a „Live The Tale“, které se bez sborových refrénů obejdou, a hned je to o třídu lepší. Tudy vede cesta z tvůrčí smyčky a bezradnosti posledních alb.
Je to úplne posledný album THE CURE? Dôstojnejší odchod si neviem predstaviť. Spočiatku nenápadný album si ma postupne omotal melancholickou atmosférou. Hustý oblak hmly, z ktorej sa mi nechce hľadať cestu von. ,,Disintegration" pre toto desaťročie.
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.